Fotogalerie výběr (1 MByte)          Fotogalerie komplet(1.9MByte)

(části deníku Martina Komárka a Ctirada Slavíka)

Úterý 31.8.1999

Oficiálně zahajujeme již dlouho plánovanou, leč nepříliš připravenou trekerskou akci do Pyrenejí a vyrážíme s bágly naplněnými jídlem na dvacet dnů, stanem, šatstvem , spacákem atd. Tito drobečci mají něco přes 20kg. Raději jsme je nevážili. Stravu do hor máme dost monotématickou. Snídaně: takřka vždy ovesná kaše s asi 1dcl oleje, čokoládou a sušeným mlékem. Během dne jednu sušenku, 50g čokolády a k obědu pražené vločky. Večeře různé (nikdy však nepostrádaly alespoň 1,5 dcl oleje). V 17.00 hod. začínáme stopovat a bez nějakých neobvyklých zážitků se dostáváme v sobotu večer do Andorry la Velly, kde si kupujeme mapu(400Kč, 1:50000) mapující oblast rozkládající se na dalších 70 km vzdušnou čarou směrem na západ od Andorry. Z Čech máme průvodce po horách “ŠPANĚLSKO “ od Libora Nováka.

Neděle 5.9.

Vstáváme v 5.30 hod. Snídáme. Balíme. V 8.00 hod. začínáme poprvé stoupat. Po poledni vylézáme na nejvyšší horu Andorry PIC COMA PEDROSA (2946m). Zdá se nám zbytečné scházet po značené cestě do 1900m a rozhodujeme se jít přímo po hřebínku směrem na PICA D‘ESTATS(3143m). Ze začátku choďák se po chvíli mění v jedničkové lezení s dvojkovými místy, což s 18-ti kilovými batohy po lámavé skále není nic moc. Po dvou hodinách dolézáme na neznámý vrchol a zjišťujeme, že jsme takřka nic neušli a stejně nás dělí od PICA D‘ESTATS několik hlubokých sedel a ostrých hřebínků. Scházíme tedy suťoviskovým žlábkem na značenou cestu poučeni, že o nějakém hřebenovém přechodu nemůže být v Pyrenejích řeč. V podvečer přicházíme do poměrně luxusního refugia (bivakovací chatka), kde potkáváme Poláka, který vyšel “sólo“ před 25-ti dny od Atlantiku. Atlantik je naším tajným přáním, ale nemáme tolik času a chceme jít ještě náročnější cestou než Polák.

Pondělí 6.9.

…….. jsme v sedle Port de Scotllo. Počasí vypadá nestabilně. Necháváme bágly o kus výš a nalehko razíme na naši první třítisícovku PICA D‘ESTATS (3143m). Hřmí. Je zataženo. Asi zmokneme. Klasická poučka do učebnic: “….. mysleli, že to stihnou před bouřkou, ale na sestupu ……..( U U )“. No zatím pohoda. Cesta je takřka choďák a rychle dosahujeme předvrcholu(3125m) a máme povznesenou náladu. Za chvilku jsme na-hoře. Děláme vrcholová fota a valíme dolů. Světe div se, začíná se vyjasňovat! ……..

Já na vrcholu PICA D‘ESTATS (3143m)

Pondělí 13.9.

…… když dorážíme do sedla fouká silný vítr a obloha nevypadá nic moc . Pokračujeme dál po mužicích “choďákem“ na PIC de TEMPESTATS(3295m). Pak jedničkovým hřebínkem dál k PICO D‘ANETO. Dáváme oběd (tradičně pražené vločky) a lépe se oblékáme. Na své si přicházejí i rukavice. Po dalších 20-ti metrech se nám ztrácejí mužíky. V našem schématickém průvodci je však cesta značena těsně pod hřebenem(večer zjišťujeme, že to nebyla cesta, ale okraj ledovce naznačený čerchovanou čarou). Lezeme tedy dál nahoru žlábkem, kde Ctirad sbírá smyce “ prchačky“. Je trochu mlha a málem ztrácíme správný směr. Naštěstí se po chvíli mlha trhá a my vidíme vrchol “ANETA“. Zlézáme do předposledního sedla a Ctirad prohlašuje: “ Tenhle sestup bych svejm rodičům rozhodně nedoporučil”. Již programově sbíráme další smyce, kterých je všude podezřele mnoho. V sedle začíná sněžit s deštěm. Rozhodujeme se pro sestup žlábkem k jihu. K severu se totiž evidentně slaňuje. V začátku se sype kamení jak koňské hlavy, tak jdeme těsně za sebou. Asi po sto metrech začínají “lehké“ lezecké pasáže(II-III) po mokré skále. Jednu chvíli však stojím na 0,5 x 1 metr velké poličce a pode mnou je místo do kterého se mi vůbec, ale vůbec nechce. Ke slovu tedy přicházejí nalezené smyce a dvanáctimetrový špagát (6mm REP). Ctirad, který je asi čtyři metry nade mnou během přivazování smyce na slanění shazuje nemalý šutrák. Díky jeho pohotové hlášce stačím uhnout a dostávám to těsně nad koleno. Docela to bolí, ale hýbat s tím mohu. Nakonec se pomocí repky a smyc dostáváme do lehčího terénu kterým pokračujeme až k malému ledovečku, pod kterým v suťovisku Ctirad nalézá cepín. To potvrzuje naše předpoklady, že naše sestupová cesta není zrovna oblíbená a že tudy asi od jara ještě nikdo nešel. Už neprší, ale je asi 17.00 hod. a tak se rozhodujeme postavit stan a zítra vyrazit nalehko. Nalézáme v suťovisku rovný kámen a stavíme stan. Jsme asi ve 3000 metrech. Vaříme luštěniny s olejem a děláme poslední úpravy pod “ALU-matkou“, protože od toho placáku jde hrozná zima. Cpu pod sebe všechno co mám a pod nohy bágl. Všechno marný. Pořád zima. Je slyšet bouřka. Začíná pršet a padat kroupy. Bojíme se, aby na nás nesletěl nějaký šutr ze stěny, ale vzájemně se uklidňujeme, že jsme dost daleko. Když však slyším v noci padat poměrně blízko šutry, tep srdce se zvyšuje stejně jako hladina adrenalinu. V noci toho stejně moc nenaspíme, protože je zima.

Úterý 14.9.

6.30 hod.- bouřku jsme teda přečkali. Na stan však vytrvale bubnují kroupy se sněhem. Venku je podle Ctirada mlha jak blázen. Vaříme čaj a dohadujeme se co dál. Počkáme ještě den. Přestože víme, že boj s tlakem v oblasti podbřišku nelze vyhrát odkládáme vylezení ze stanu co nejvíce. Nakonec vylézáme. Odhrnuji sníh. Vařím vločky. Dopisujeme deník. Hrajeme vrchcáby. Pospáváme. Vařím k večeři dvě bramborové kaše s olejem a sojovou drtí. Pod návalem mokrého sněhu se bortí stan. Odhrnujeme sníh a důkladně se připravujeme na další noc. Venku je asi 20 cm sněhu. Už nehřmí tolik co včera.

Středa 15.9.                 

Zmrzlý treker Ctirad a  PICO DE ANETO(3404m) v pozadí

Budím se asi ve čtyři ráno. Fouká silný vítr a klepe se stanem v místech, kde jsem včera večer odstranil zídku proti větru, protože se za ní akorát držel sníh. Lezu ven a stavím zídku. Obloha je jasná. Jsou vidět perfektně hvězdy. Těším se na ráno. Ráno je opět mlha a krápe. Rozhodujeme se zabalit a sejít dolu. Během snídaně a balení se na jihu vyjasňuje. “ANETO“ je stále v mlze. Při balení důkladně promrzáme. Ruce rozehříváme na stehnech. Prsty na nohách se však rozehřívají hůře, obzvláště při traverzu suťoviskem pokrytým 15-20cm sněhu. Nakonec vylézáme ze stínu a na sluníčku je docela fajn. Sestup tedy zaměňujeme za výstup. Mírně stoupáme do sedla v hřebínku Cresta de Llosars(asi 3050m). Žlábek na druhé straně za těchto sněhových podmínek zrovna sestupový není. Proto zlézáme po silně ukloněné poličce(II) na okraj ledovce, přes který traverzujeme vzhůru pod sedlo Coll de Coronas(3196m). Zde překonáváme několik výšvihů a jsme v sedle, kde necháváme batohy a jen nalehko pokračujeme na severní straně po okraji strmícího ledovce vzhůru. Na jeho okraji přelézáme na zasněženou skálu a pokračujeme cestou nejmenšího odporu, protože nevíme, jestli jdeme správně. Mlha se na okamžik trhá a my se orientujeme. Postup sněhem je velice rychlý a jsme za chvíli těsně pod vrcholem, od kterého nás dělí 15 metrů (bez sněhu jedničkového) hřebínku. Dosahujeme vrcholu PICO DE ANETO(3404m) a vidět je jen mlha. Děláme vrcholová fota, pijeme Gambrinus( pro tento účel donesený) a v závětří jíme tatranky. Pak snadno a rychle sestupujeme k batohům. Dáváme oběd(vločky) a zlézáme zasněžené výšvihy dolu. Ctirad na jednom z nich uklouzává a postupně padá z jedné na druhou. Asi na třetí se zastavuje a hlásí, že je v pohodě, ale že nemá hůlku. Vzhledem k tomu, že mě při pádu předstihl, nacházím jeho hůlku při sestupu poněkud pomalejším než měl Ctirad. …….

V následujících dnech jsme ještě vylezli na PICO DE POSETS(3375m), kde byly podobné sněhové podmínky. Celkově jsme v Pyrenejích strávili třináct (12 pochodových +1 ve stanu) dnů a nastoupali 15950 výškových metrů během 95 hodin pochodu. Denní průměr byl pak okolo 1300 výškových metrů na den, což je asi takový průměr s kterým musíte počítat pokud chcete v Pyrenejích něco projít. Velice nepříjemné jsou až 1500 metrů “hluboké“ sestupy suťovisky, kde je nutné přeskakovat z kamene na kamen, což pro moje kolena nebylo zrovna povzbuzující, přestože jsem s nimi nikdy neměl problémy. Co se mi na Pyrenejích velice líbilo, byla jejich opuštěnost a možnost chodit a kempovat kde chcete, pokud jste mimo národní parky.

Jinak je nutné si dávat pozor na vodu. Podle terénu se až do výšky 2300 metrů pase dobytek. Proto je dobré brát vodu při sestupech, protože většinou vidíte odkud to teče. Potraviny jsme doplňovali pouze jednou(ve Španělsku), protože jsme přes vesnici kde byl obchod procházeli jenom jednou. Levnější než u nás byl olej (pozn.: během 21 dnů jsme ho spotřebovali dohromady přes 2.5 litru), rybičky v oleji za dvacku a těstoviny stejně drahé jako u nás. Ostatní potraviny okolo dvojnásobku našich cen.

Zpět do Čech jsme dojeli opět stopem za čtyři dny.

Několik podstatnejších zdolaných vrcholů (římské číslice udávají odhadnutou obtížnost):