4.9. První setkaní s Pyrenejemi, před touto stěnou jsme stopovali (cca 40 minut) na silnici z Foix do Andorry a dohadovali jsme se, jaké tam asi vedou cesty

 4.9. Termální minerální pramen v Ax-les-Thermes na francouzské straně Pyrenejí, stále ještě na cestě do Andorry, k pití to nebylo, ale nohy jsme si smočili, Martin u nepřehlédnutelných prasátek (batohů)

 5.9. Pic de Slavans, v pozadí náš příští cíl Pica ď Estats. Přece nebudeme slézat 1000 metrů, půjdeme radši po hřebeni, říkáme si na vrcholu Coma Pedrosa, po dvou hodinách ne zrovna chodeckým terénem se nám tohle postavilo do cesty.

 5.9. Řešení je nasnadě, slézáme k refugiu Baiau, dále půjdeme po cestě.

 6.9. Údolím potoka Barranc de Sottlo vede výstup na Pica ď Estats. Pít vodu z potoka do kterého kálejí krávy nebyl zrovna nejlepší nápad. Jak řekl o Pyrenejích jeden polský trekker : “Shits are everywhere.”

 6.9. Pica d’Estats (3143m), vlevo sedlo Port de Sottlo, pod ním jsem v suti nalezl poncho.

 7.9. Tatranská štrbina I., sestup ze sedla mezi Cap de Broate a Pic de Broate opravdu nebyl v mapě značenou cestou (tady nás poprvé napadlo, že na takovéto aktivity se naše pojištění asi nevztahuje). 12ti metrová šňůra se hodila (ne naposled).

 7.9. Ten samý sestup o kus dál, sedlo pod vrcholem Tuc de Certascan (na obzoru) dnes určitě stihneme.

 7.9. Toto není ona tatranská štrbina, ale sestup to byl taky výživný, poncho, co jsem našel, se šiklo.

7.9. Od jezera Estany de Romedo de Baix nám přišlo rozumnější jít traverzem po sjízdné cestě a byli jsme odměněni pohledem na mohutný vodopád potoka Riu de Certascan.

 7.9. Estany de Certascan, modrá, jak má být.

 8.9. Na vrcholu Montroig (2847m) byla nejlepší viditelnost a fantastické rozhledy, toto je směrem na západ. Uprostřed snímku masív Maladeta s nejvyšší horou Pyrenejí Pico de Aneto (3403,5m) a ledovcem Glacera de Aneto.

 8.9. Pohled zpátky, na východ, odkud jsme přišli, nejvyšší hora v pravé části fotografie je Pica d’Estats, uprostřed Tuc de Certascan.

 10.9. Ráno v Pyrenejích, údolí Airoto, Estany Petit d’Airoto, u něhož leží suprové refugio Airoto se spoustou jídla, jediné místo v Pyrenejích, kde jsme vařili na ohni.

10.9. Snímek na sever od refugia Mataró, které leží na hranici národního parku Parc Nacional d’Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, z těch kopečků jsme přišli, v refugiu byla obstojná whisky, pili jsme jí z filmovek.

 11.9. Estany Llong a Pic del Portarró v národním parku Aigüestortes. Martin pravil, že v tom národním parku kromě turistů nic zvláštního nebylo, těch bylo nejvíce u tohoto jezera, ale nějak se mi tam nevešli, ani ty kýčovitý krávy se zvonečkama, který tam byly očividně kvůli těm turistům.

 11.9. Estany Contraix, nejvýše položené jezero v parku, leží ve výšce 2550m.

 12.9. Refugio Besiberri (2760m, nejvýše položené refugio v Pyrenejích), vrchol Besiberri Nord (3015m, ve vrcholové piksle na mě čekal bonbón Werther’s Original, super). Tady kvůli tomu refugiu se naše výprava docela pohádala, bylo 21 hodin, stmívalo se a já jsem chtěl jít dál, ostatní členové treku ne. Zůstali jsme u jezera Marnesina o 400 metrů níž. Přesto to byl nejdelší den - 12.45 hodin čistého času pochodu, 2200 nastoupaných výškových metrů.

 13.9. Tatranská štrbina II. Takhle to dopadlo, touto štrbinou jsme zdrhali z hřebenu, když se začalo kazit počasí, obtíženi ukořistěnými prchačkami. Tady jsem našel cepín. A shodil Martinovi na nohu šutr. Až na Aneto jsme nedošli.

 14.9. Fronta za hodinu nepřejde. Po noční bouři už je jenom normálně hnusně. Ve 3000 metrech celý den čekáme, až se umoudří počasí, abychom mohli jít na Aneto. Mrzneme (alumatka není ideální). Hrajeme vrhcáby. Pospáváme. Vaříme a jíme (jelikož nejdeme, tak jsme snížili dávky).Na noc si pod sebe dáváme všechno, co je po ruce (např. batoh).

 15.9. Pics de Vallhiverna. Hurrá, fronta přešla, kosa je ale solidní. Jestli to vydrží, jdeme na Aneto, jinak sejdeme alespoň pod sníh.

 15.9. Pico de Aneto a trekker. Moje nohy a ruce jsou zralé na omrzliny, možná bych si na takovýhle akce měl pořídit jiný boty.

 15.9. Slavnostní Gambáč z mimoňské nádražní na vrcholu Pica de Aneto (3404m). Viditelnost špatná, lidé žádní.

 15.9. Fantazie. Pohled na sestup z Aneta, Estany de Llosars.

 15.9. Sedlo Coll de Coronas (3196m). Tady jsme nechali batohy, když jsme šli na Aneto a taky jsem tady výživně sletěl, i když se to nezdá.

 15.9. Loučení s Anetem. Coll de Coronas vlevo, hřeben Cresta de Llosars vpravo, Aneto v mlze.

 17.9. Pohled na masiv Bachimala z Posets (Pico de Posets - 3375m, je druhým nejvyšším pyrenejským vrcholem). Začíná se vyjasňovat, tradičně když už jsme několik set metrů pod vrcholem.

 17.9. Pohled zpět na Pico de Posets.

 17.9. Refugio de Viados , tak už končíme, nejsou mapy, Monte Perdido je daleko, po Anetu už i nějak chybí motivace. Pár dní u moře ve Francii, jestli bude pěkně a domů.

 17.9. Pico de Posets. “Prototyp pyrenejských velikánů, hora, která nesnese srovnání.” Tolik Libor. Něco na tom je! Na tom sněhu nahoře Ctirad otestoval cepín.